Takhle si sedím jednou večer v pokoji u počítače. Sám doma, pokud teda nepočítám kocoura. Najednou slyším z předsíně škrábání, podle zvuku asi na dveře, tak Olafa automaticky okřiknu, ať toho nechá. Nenechal. Ani po druhém upozornění!
Zvednu se tedy od rozepsaného článku a jdu tu chlupatou obludu napomenout osobně z očí do očí. V předsíni vidím Olafa, jak sedí u dveří a očichává je. Když se mu snažím vysvětlit, že dnes už domů nikdo nepřijde a ať toho škrábání na dveře nechá, tak se to stalo znovu. Jenomže v tu chvíli se chlupáč kouká na mě a má všechny čtyři packy na zemi a škrábání tudíž přichází zpoza dveří.
Přejel mi mráz po zádech, ale pak mě napadlo, že vlastně sousedi od naproti mají dva psi a jeden z nich kočky moc nemusí. Tak to bude nejspíš on, řekl jsem si. Asi se chystají na venčení nebo se z něj vrací. Tak opatrně nahlédnu do kukátka, jenže za ním byla jen černočerná tma.
No nic, kašlu na to, pes toho určitě za chvíli nechá. Vrátil jsem se tedy k počítači a pokračoval v rozdělané práci, ale v předsíni jsem radši nechal rozsvíceno. Po několika minutách, kdy už se škrábání neozývalo, jsem šel ke dveřím zkontrolovat Olafa, který u nich stále seděl a čmuchal. A v tu chvíli se ten strašidelnej zvuk ozval znovu.
To už se mi hlavou honilo všechno možné, jen né sousedovic pes, protože co by dělal tak dlouho a po tmě na chodbě? Vzpomněl jsme si na film Znamení, kde emzáci, kteří už operovali na naší planetě, měli problém s otevíráním dveří, takže zpoza nich vydávali podobné šelestění.
Opět jsem tedy opatrně zkontroloval kukátkem situaci za dveřmi, ale ta se nijak nezměnila - pořád stejná tma a nic jiného. Taky mě napadlo, co když šel někdo ze sousedů domů a po heroickém výkonu a překonání výstupu 4 pater po schodech dostal infarkt nebo tak něco? A teď mi leží u dveří a snaží se upoutat pozornost. Jenže na tradiční dotaz: "Halóóó, je tam někdo?" se neozvalo nic, ani to škrábání.
Tohle už jsem fakt nevydržel a dveře zamknul a zajistil řetízkem a doufal, že je to třeba jen potkan, který se náhodou nějak dostal na chodbu, třeba z půdy. V předsíni jsem zhasnul a usadil se zpět k počítači s tím že už na to nebudu myslet.
Sotva jsme si ale sedl na židli, z chodby se ozval štěkot, díky kterému mi ihned spadl kámen ze srdce. Tón štěkotu byl velmi vysoký, takže určitě nepatřil ani jednomu ze psů od sousedů z patra.
Pak už jsem se začal v duchu opravdu smát, protože takhle připadal v úvahu jeden ze dvou malejch čoklíků od sousedů pod náma. A to mi řekněte, kdo si nevšimne, že nechal při návratu z venčení psa za dveřma na chodbě?! A nebo kdo by se bál škrábaní zpoza dveří?